7. zimní přechod roklinami Slovenského Raje: 12. - 14. leden 2007

PROTOŽE SE BLÍŽÍ PO TŘECH LETECH ZASE TATO VÝZNAMNÁ AKCE, PROPAGAČNĚ VKLÁDÁM NĚJAKÉ FOTKY Z PŘECHODU PŘED SKORO TŘEMI LETY.
.
Pro zjednodušení z hodnocení akce:
Do zimního Slovenského Raje jsme začali jezdit už v sedmdesátých letech (ani se mi nezdá vhodné psát „minulého století“) s brněnskými turisty, když jsme někteří začali věnovat vysokohorské turistice (VHT). Průchody dolinami plnými ledu a lezení po žebřících přes zamrzlé vodopády k VHT měly nejblíže. V roce 1993 jsem akci začal pořádat znovu jako společnou akci odboru Klubu českých turistů Otrokovice a sportovního klubu Přátelé evropských vrcholů Zlín, protože aktivity některých z nás byly v obou spolcích. A od té doby jezdíme ve dvouletém cyklu „aby se nám to neomrzelo“.
Takže letos to bylo zase jiné: nedostatek sněhu, žádná zima, žádný mráz... Ale taková akce není nezajímavá ani za takových podmínek: takže jsme 11. ledna vyrazili na Spiš, do docela slušné turistické ubytovny Hornád ve Spišských Tomášovcích, kde jsme již dvakrát ubytováni byli.
Vzhledem k mimořádným podmínkám nemělo valný význam procházet v zimě nezamrzlými dolinami, proto jsem tentokrát naplánoval cestu na jih: ze Stratenského kaňonu vystoupit na nádhernou Havraniu skalu se širokým výhledem do okolí, sestoupit kolem Občasného pramene do doliny, druhou dolinou vystoupit na Geravy a ukončit túru v Dedinkách u přehrady. Tak se také stalo: sněhové přeháňky a silný vítr provázely náš pobyt na Havraní skále, kdy jsme se nemohli nasytit výhledů (a také fotografování a také jsme tu koštovali, co kdo a jak napálil!). Chata na Geravách byl zavřená, neměli pro koho fungovat. Takže jsme skončili v hotelu Priehrada na Dedinkách, kde bylo příjemně – ale zase jim tu hrozně pěnilo pivo, takže prvního jsme se dočkali po více než půlhodině. Den to byl náročný, ale snad všichni jsme byli spokojeni.
V sobotu jsme se vydali do roklin: řidič Drahoš nás hodil autobusem na Podliesok, odkud jsme vyrazili dolinou Suchá Belá nahoru: troška ledu na začátku doliny, pak už to bylo slabší. Letošek se na zamrzlé vodopády prostě nepovedl. Ale vylézání po žebřících i kolem méně zamrzlých vodopádů nám také na náladě neubralo. Z Glacké cesty, asi 150 metrů od altánku na vrcholu Suché Belé, jsme se pokochali docela pěkným výhledem na Spiš a na vzdálený Spišský hrad. Sestup Malým Kyselem, ač se to nemá, byl zpočátku nepříjemný kvůli blátivé cestě po těžbě dřeva, ale pak už to šlo. Tady jsme také nakonec viděli i trochu zamrzlé vodopády. Z Kyselu na Kláštorisko nás poháněla vidina na nás čekající chaty. Tak to také bylo! Ale také tady hrozně pěnilo pivo, i když jiné značky. Ale dočkali jsme se, polévka a klobásy také byly. Čekala nás ještě cesta hřebenem pod Tomášovský výhlad a výstup na něj. Tam jsme se také postupně sešli při západu Slunce. Pak už to bylo jen kousek přes les a loukami a poli dolu do Sp. Tomášovců.
V neděli ráno byl plánován přejezd do Nízkých Tater a časově méně náročné vylezení nějakého kopce, kterým nakonec byla určena Siná dostupná z Demänovské doliny. Ráno na Spiši bylo však úplně bezchybné: Vysoké Tatry obílené sněhem na pozadí tmavé oblohy byly pastvou pro fotografy, a těmi jsme tam byli skoro všichni. Stále se blížíce k Tatrám, zastavili jsme pro fotografy ještě dvakrát. V Nízkých Tatrách nás však už zaskočil příchod oblačnosti od západu, vrcholky hor se schovaly do mlh... Na Sinou jsme sice někteří vystoupili, ale výhledy se tentokrát nekonaly. Snad až příště na jiném kopci!
A nám už nezbývá než se těšit, že příští zimní přechod Slovenského Raje bude zase normální: rokliny plné ledu, velké vodopády změněné v obrovské ledopády, zvuk cepínů zvonících v ledu, možná i mačky na nohách... Příště to jistě bude zase jiné! (S.V.)