VÍTE, ŽE NA MORAVĚ JSOU SOPKY?

Už nám sice výbuchem nehrozí, protože aktivní byly před nějakými miliony let, ale jsou zde, a to v pohoří Nízký Jeseník. V krajině nejsou tak výrazné jako sopky např. v Českém středohoří, téměř podobají se běžným moravským kopcům. A tak na ně konečně v mých plánech došlo... Ve čtveřici se ženou M. a přáteli Milanem a Alenou v první červencovou sobotu nakládáme kola na auto a vyrážíme přes Olomouc a Šternberk do obce Křišťanovice, asi 20 km jižně od Bruntálu. První sopka – Malý Roudný (771 m) – je opodál, necelé tři kilometry; nevede na ni žádná značka, takže jedeme po silnici až do sedla mezi Malým a Velkým Roudným. Ani odtud cesta nevede, tráva je vysoká, takže to prozatím vzdáváme a míříme na Velký Roudný (780 m n. m.) . Na něj vede značená odbočka z obce Roudno: vytlačit kola až nahoru nebylo tak jednoduché, z této strany už to na sopku vypadá! Na plochém, zalesněném vrcholu stojí kaplička a dvacetimetrová dřevěná rozhledna. Rozhled sice není kruhový, ale za vystoupání stojí: Praděd, pod námi vodní dílo Slezská Harta, sopečný Uhlířský vrch u Bruntálu... Sjezd na kolech po Křížové cestě se nám nepovedl, končíme na naštěstí posečených loukách a pak na silničce nad přehradou. A tak pokračujeme přes Bílčice na hráz přehrady. Hospůdka zde není žádná a proto jedeme dál do Leskovce nad Moravicí; tady už příjemná hospůdka je, dáváme pivečka a obědváme. Odtud pokračujeme cyklostezkou vedenou různě po loukách po severní straně přehrady, míříme k přírodnímu výtvoru Razovské tufity . Stále se nám je nedaří najít , až najednou je tu tabule u silnici, která nás navádí na místo. Jde o odkryv nevysokých skalních stěn s vodorovným vrstvením usazenin.
Pokračujeme směr Mezina, k přírodnímu výtvoru Lávové proudy u Meziny . Nacházíme opět tabulku u silnice, ale nic víc... Žádné značení, zdá se nám to nedokonalé! Nicméně máme jakýsi popis z internetu a tak se na druhý pokus trefujeme: je to od silnice na první odbočce vpravo a po asfaltové silničce vzhůru do kopce, celkem tak 400 metrů! Jde o bývalý lom, jsou zřetelně vidět čedičové sloupy, kupodivu různě zbarvené! Spousta velkých úlomků se válí pod svahem.
Vracíme se k silnici a pokračujeme v hledání sopky, z níž tyto lávové proudy kdysi vytekly. Stoupáme obcí Mezina, na horním konci je to cca 400 metrů k vrcholu Venušiny sopky (643 m nad m.). Tento vrchol je nejméně výrazný, zarostlý křovím, ale chodníček tam vede. Jsou odtud hezké rozhledy na oba Roudné. Vracíme se do Meziny a u autobusové zastávky zabočujeme vlevo přes hřeben směr Moravskoslezský Kočov. A ze sjezdu už vidíme poslední sopku, Uhlířský vrch (672 m n. m.) . Je poznatelný zdálky, stojí na něm kostel. Projíždíme Kočovem a míříme na začátek Křížové cesty, která vede od Bruntálu (zelená značka). Široká alej starých lip už doznala újmu při dávných i nedávných větrech, ale už jsou zde zasazeny lípy mladé. Křížová cesta se nám líbí, jednotlivá zastavení jsou vyřezána z bloků různých dřevin a uložena na kamenné bloky. Nevzdáváme to a šlapeme až na samý vrchol sopky; stojí zde mohutný kostel, bohužel už léta uzavřený a vystěhovaný kvůli narušené statice. Výhled od něj je ale velkolepý! Vidíme před sebou všechny tři navštívené sopky, opět hřeben Jeseníků atd.
Tímto kopcem končíme a už zbývá jen se dostat zpět k autu: vracíme se alejí a po vedlejší silnicí jedeme s kopce přes oba Kočovy do Valšova, za nímž odbočujeme po pěkné asfaltce k severnímu konci Slezské Harty, pak už zase do kopce do Roudna, nad nímž jsme byli ráno. Cesta tady míjí vesnici horem a tak se ani nemáme kde občerstvit. Vyjíždíme stále po silnici strmě do sedla mezi Roudnými a objíždíme Malý Roudný, který se nakonec rozhodujeme pro úplnost navštívit. Značka tu není, odbočujeme po vyjeté cestě stoupající loukami. Nakonec po stopě traktoru, v trávě po prsa, nacházíme vrchol. Nacházíme tu také místní radisty, kteří se zrovna intenzívně spojují se světem v rámci jakési čtyřiadvacetihodinovky. Vrchol je nevýrazný, je zarostlý křovím, rozhledy jsou omezené.
A tímto posledním vrcholem (771 m vysokým) naše akce končí: řítíme se vysokou trávou zpět na silnici a věříme, že zde nejsou klíšťata. K autu už je to kousek, nakládáme kola, zajdeme ještě do místní hospůdky a u správně vychlazeného řezaného bernarda hodnotíme náš výlet. Ani se to nezdálo, ale ujeli jsme 70 kilometrů v docela kopcovitém terénu; však toho už máme dost! Ale bylo to pěkné!
Poznámka: tentokrát nešlo o zájezd, ale jen o „průzkumnou“akci několika členů; přesto zveřejňuji pro inspiraci ostatních. Více informací najdete na www.slezskaharta.cz.