VE SLOVENSKÉM KRASU BYLO ÚŽASNĚ!

Prvního májového dne prvního roku po sametové revoluci jsem se s přítelem a fotografem Pepou T. vyskytl ve Slovenském Krasu poprvé: už hodinu po vystoupení z vlaku jsme byli překvapeni krásou a množstvím květeny.
Měli jsme představu, že je to něco jiného než známá a blízká Pálava, rozdíl však byl mnohem větší. A tak jsem tam letos přesně po 18 letech zamířil podruhé... Vzdálenost je veliká, skoro 400 km, ale není to tak úplně "za horama". Zorganizovat tam na čtyři dny autobusový zájezd, to jsem si netroufl ani já. A tak jsem se rozhodl akci uskutečnit osobními auty: nakonec to byly čtyři auta, 16 lidí, dobré ubytování nedaleko Rožňavy v Krásnohorské Dlhé Lúce. V prvomájový čtvrtek díky odjezdu o půl páté ráno jsme nepromarnili přesunem, ale už po půl jedenácté jsme obouvali pohorky na parkovišti na začátku Zádielské doliny na východě Krasu. Počasí nic moc, hlásili přeháňky, takže raději s deštníkem... Zádielská dolina na hluboká dolina se stěnami až 300 metrů vysokými... Stoupáme po cestě kolem potoka, fotíme skalní útvar zvaný Homole a po nějaké půlhodině přicházíme k Zádielské chatě: tady se občerstvujeme, točí Ostravar. Tady už začínají dešťové přeháňky. Po občerstvení pokračujeme po modré ještě kus dolinou a pak už začíná strmý a dlouhý výstup na planinu směrem k sedlu Bezvody, na nějakých osm set metrů nad mořem. Jakmile se vynoříme z výstupu lesem na travnaté louky, už objevujeme první koniklece; je jich stále víc a jsou stále větší. Přestalo pršet, takže přepínáme na makro a fotíme. A protože je to planina, vlní se naše cesta mírně nahoru a dolů až konečně vidíme rozcestník na místě příznačně nazvaném Bezvody. Tady odbočujeme v ostrém úhlu vpravo po zelené značce, stoupáme planinou, konikleců pořád přibývá. Po delší době přicházíme na rozcestí Na skale: přichází sem značka od Zádielské chaty a proto turistů - až na výjimky samých maďarských - výrazně přibývá.
Brzy narážíme na první žluté hlaváčky jarní: i jich byla plná louka. Po nějaké době jsme přicházíme na první vyhlídku do doliny, s krásným jižním pohledem k ústí doliny a na Cukrovou homoli hluboko pod námi. Později ještě překonáváme znatelné ochranné valy dávného sídliště (?) ; upozorňuje nás na ně cedule. Pak přicházíme na vyhlídku skoro nad Cukrovou homolí, tentokrát na ni hledíme z opačné strany a z větší blízkosti. Začíná opět mrholit, pokračujeme dál. Na odbočce naučného chodníku (k ústí Zádielské doliny) nás už potřetí sčítají ochranáři, maďarské skupiny odbočují naučným chodníkem k Zádielu a my pokračujeme hřebenem k Turnianskému hradu. Pohled na něj je úžasný, je pod námi a na fantastickém místě. V Turni nad Bodvou končíme, převážím dva řidiče do Zádielu pro auta, sedíme v restauraci a čekáme na poslední účastníky. Na závěr dne se vracíme cca 30 km zpět k Rožňavě do místa ubytování.
V pátek ráno vyrážíme už kolem osmé po žluté z místa ubytování na přechod Silickou planinou přes vesnici Silica, Silickou ladnicu, Gombaseckou jeskyni s cílem na nádraží v obci Slavec. Je to dlouhá, celodenní túra. Všechny planiny mají strmé okraje, takže hned na úvod stoupáme z 315 metrů n. m. na nějakých 670 na okraji planiny, na rozcestí zvaném Dlholúcky salaš (něco jej tu skutečně připomíná). Obdivujeme obrovské množství kvetoucích trneček, mezi nímiž se prodíráme. Po půlhodině jsme na Dievčenskej skale (860 m) s nádherným výhledem na rožňavskou dolinu: vidíme hrad Krásna Horka, hřeben východní části Slov. Rudohoří, zasněženou Královu holu i ne zrovna zřetelné Vysoké Tatry. Za ten výstup to stálo!
Další půlhodinu pokračujeme k rozcestí s modrou z Jovic a dáváme se po ní jižním směrem centrem Silické planiny. Registrujeme kolem sebe stále více krasových závrtů (píše se, že vznikly propadením stropů podzemních jeskyní). Jsou malé, ale také obrovské! Odtok vody mají někde uprostřed průsakem do podzemních prostor. Po cca dvou kilometrech konečně končí souvisý les a my procházíme kolem dalších a dalších závrtů, ale už spíše otevřených terénem, opět máme výhledy. Tři kilometry před vesnicí Silica konečně potkáváme baču s ovečkami. Do vesnice sestupujeme z kopce. Překvapuje nás, když před vesnicí vidíme políčka bez jediného kamene, s krásnou ornicí. My totiž ani nevidíme hromady vysbíraného kamení jako třeba na Valašsku!
V Silici jedna hospoda zavřená (pod kostelem, prý i s vedoucím), ale druhá nás plně uspokojuje: kromě piva vaří dobrou kávu a mají i spišskou borovičku! V dobré náladě opouštíme vesnici a míříme k Silické ladnici. Nechali jsme se úplně blbě zmást odbočku k parkovišti a tak ztrácíme skoro hodinu. To asi ta borovička má nějaká čaro! Nakonec se setkáváme u Ladnice. Je to pěkná díra, podle mapy 110 metrů hluboká. Fotíme velkým zavěšený ledový krápník na vstupem. Laďa s Renatou esemeskují, že se pokouší zdržet prohlídku Gombasecké jaskyně, takže makáme po žluté dolů. Samozřejmě přicházíme pozdě, ale vedúci byl ochoten a nás počkat; však nás taky je. Jeskyně za prohlídku nepochybně stojí, je známá mimořádně dlouhými, tenkými a dutými brčkovými krápníky. Po prohlídce šlapeme ještě dva kilometry na nádraží ve Slavci, hospoda je nedaleko, takže ještě stíháme jedno či dvě pivečka. Vlak v 18.21 hod. přijíždí včas a my vystupujeme na nádraží v Lipovníku, odkud to máme dva kilomtry polem do Kr. Dlhé lúky.
V sobotu jedeme auty do Plešivce: míníme je zde bezpečně zaparkovat, přejít Plešiveckou planinou so Štítniku, tam stihnout jediným přímý autobus v 15:10 hod. zpět k autům. Auta jsme nechali u nádraží, vyrážíme po modré: že je to cca deset kilometrů po lesní asfaltce, to z mapy zřejmé nebylo. Bylo by lepší vyražit se Slavce, ale zase bychom se těžko dostávali k autům: prostě spojení o víkendu je tu naprosto nemožné!
Takže šlapeme a šlapeme, míjíme loveckou chatu na Dulové i opuštěnou hájenku na... Tady už začíná mrholit, ale naštěstí to dlouho netrvá. Konečně vycházíme z lesa na otevřenou planinu: tady zase roste hodně..... Časem docházíme k místu, kde je na mapě označena "cisterna" a jdeme ji okouknout: je to nevídané dílo, vlastně obrovské shromaždiště vody určené zcela jistě pro dobytek. Na dně voda skutečně je, dobytek tu ještě nepasou. Míříme dál na Gerlašskou (Gerlachovskou) skalu (751 m). Opět jedno místo s krásnou vyhlídkou, nepochybně stojí za tu krátkou odbočku!
Sestup z planiny je pěkná fuška: strmě dolů, traverzem, žlabem mezi dřevorubci a pak dlouho zase mírně nahoru, pak sestup ke Štítniku a jeho velký obchvat po modré: nechce se mi věřit, že údaj 1 1/2 hod. uvedený na mapě je správný. Nicméně jsme ve Štítniku, máme ještě trochu času na občerstvení než přijede linka do Plešivce.Tam sedáme do aut, zastavujeme se v Rožňavě na výbornou zmrzlinu na náměstí a v supermarketu na "spišskou". Po příjezdu ještě s pomocí majitele organizujeme návštěvu běžně nepřístupné Krásnohorské jeskyně nedaleko obce: možné to je, nástup máme v půl deváté.
Takže neděli věnujeme prohlídce jeskyně: fasujeme kombinézy, přilby a čelovky a v začínajícím dešti šlapeme asi kilometru k jeskyni. Za prohlídku teda stojí: jeskyně není upravena pro běžné návštěvy, takže je zde např. patnáctimetrový přechod na podzemním potokem po laně, nucené protažení těla škvírou mezi skálami... Nejúžasnější je ovšem na konci trasy obrovská síň s 32 metrů vysokým stalagmitem o odhadové hmotnosti 2000 tun. Fotíme o duši... Shodli jsme se, že to stálo za to! Takže sedáme do aut, vyzvedáváme v Krásné Horce skupinu těch, které do jeskyně nešli, a vyrážíme k domovu.
Bylo to pěkné: shodujeme se, že zase někdy - až bude delší volno a my nebudeme mít v plánu něco jiného... tak sem pojedeme znovu! S.V.
S.V.