TAK JSME BYLI ZASE JEDNOU NA PRADĚDU

V sobotu 15. září 2007 se uskutečnil první podzimní zájezd našeho spolku. A protože nejvyšší horu Moravy navštěvujeme většinou v zimě na běžkách, letos jsme sem zamířili po čtyřech nebo pěti letech. Po letní zájezdové přestávce se zdálo, že obvyklí účastníci snad už letos ani nikam jet nechtějí. Nicméně díky spoustě odeslaných esemesek nás nakonec bylo 47, z toho 31 členů odboru, což je počet mimořádný! A to je dobře – zájezdy přece děláme hlavně pro členy! Počasí vyšlo podle předpovědi, takže cestou dokonce kdesi spadlo pár kapek, ale jak jsme se dostali za Rýmařov, hned bylo povětří čistější. Údolím Bílé Opavy jsme před několika lety sestupovali, takže nyní jsme si to na Praděd vybrali právě tudy. Navíc tu před čtyřmi lety došlo k rozsáhlým polomům, takže jsme chtěli na vlastní oči vidět, jak tu vypadá nyní. Vyrazili jsme po silnici z Karlovy Studánky a brzy už někteří našli první houby.Na prvním rozcestí jsme zvolili cestu po žluté značce přes vodopády, další pokračovali po modré značce úbočím. Samozřejmě jsme se všichni sešli před rozcestím pod Barborkou. Občerstvení na Barborce přišlo části účastníků vhod, další pokračovali přímo na Švýcárnu nebo na Praděd. Sluníčko se už konečně klubalo z nízké oblačnosti, výhledy byly jen do nejbližší blízkosti Jeseníků (Králický Sněžník ale viděl byl, také kus do Polska atd.). Severní vítr tentokrát nebyl krutý, jak se zpívá v jedné písničce, ale i tak docela silný a studený. Vzhledem k počasí bylo i v restauraci na Pradědu plno, nicméně na všechny došlo.
Na cestu z Pradědu na Švýcárnu se docela hodily větrovky nebo flísky a my těšili se na chvíli, kdy dosáhneme chaty. I tady bylo docela plno, neboť kapacita restaurace na Švýcárně je odedávna malá. Ale vešli jsme se! Odtud už nás čekalo jen stoupání na hřeben Malého Děda a sestup směr Vidly. Tentokrát ne na sedlo, ale ještě hlouběji k hájovně nazývané stejně. Sestup to byl nepříjemný jak po bočním hřebeni k rozcestí zvanému Černík, tak ještě strmější dolů k Videlskému potoku. Za to jsme během sestupu měli hezký výhled na vrchol Pradědu – spíše vlastně na stožár vysílače – od severu. A tak jsme se s menším zpožděním před pátou sešli a spokojeni cestovali domů. Ti, co nasbírali nějaké houby, byli ještě spokojenější.
Tento zájezd však byl přece jen něčím výjimečným: osobně se ho zúčastnil náš nejmladší a nepochybně budoucí turista Marek V., náš vnuk, který byl coby sedmitýdenní mimino vyvezen svými rodiči Zbyňkem a Janou přímo na nejvyšší moravskou horu. Moc z toho sice neměl, ale byl tam!
Standa.