PÁR SLOV O CYKLOAKCI „SLOVENSKÝMI DOLINAMI“

Už v dávnější minulosti při pěších akcích ve slovenských horách se mi zdálo, že některé doliny jsou příšerně dlouhé a naprosto nevhodné pro pěší putování. První takový poznatek jsem získal v zimě roku 1973 na cestě patnáctikilometrovou Gaderskou dolinou na Královu studňu. Od té doby jsem se – pokud to šlo – dlouhým dolinám vyhýbal. Nyní, v době rozmachu cykloturistiky a na dobře převodovaných kolech, je však možné všechno. Proto jsme se o svátečních dnech v začátku července roku vydali na Slovensko některé doliny projet. Vyrazili jsme i přes nepříznivou předpověď počasí: zastávka první – Velká Fatra, Gaderská dolina. Ubytovali jsme se v chatové osadě na začátku doliny (spali jsme zde při zájezdu přede několika lety, je zde už nová, velice pěkná budova restaurace!). Bylo stále zataženo, nicméně po poledni jsme vyrazili. První liják nás zastihl hned po necelých třech kilometrech, naštěstí jsme stihli dojet pod stříšku jakési hájovny. Po více než půlhodině jsme pokračovali. Cesta z větší části asfaltová stoupá kolem potoka. Dojeli jsme až k poslední – zřejmě čtvrté - hájovně cca 300 m za odbočkou značky vpravo přes potok a do kopce ke Králově studni. Tachometr ukázal 14,13 km, nadmořská výška 860 m, převýšení od Blatnice 360 m. Tady nás už znovu zastihl déšť, nakonec jsme tu pod vchodovou stříškou seděli také dobrou půlhodinu. Sjezd dolů byl bez chyby, jelo to skoro samo až na to, že jsme měli pěkně ohozená záda. Navečer jsme ještě splnili plán vyjetím dolinou Blatnickou až po rozcestí Rakytovských dolín (až sem značeno jako cyklotrasa), tachometr 5,99 km, nadmořská výška 733 m, převýšení cca 330 m. Cesta kamenitá, místy až velmi, spíše pro MTB. Přeháňky nás znervózňovaly cestou nahoru i zpět. Takže celkem 40 km.
Druhý den byla v plánu dolina Lubochnianská dlouhá cca 25 km; přesunuli jsme se autem do Lubochně. Déšť nás však zastavil na osmém kilometru. Naštěstí jsme stihli dojet k nějaké dětské ozdravovně a schovat se pod podloubím. Pršelo dobře hodinu a vzadu v dolině se zdálo, že prší a bude pršet stále, holkám začala bý zima: takže jsme to nakonec vzdali a sjeli zpět do Lubochně. Během oběda se však rozjasnilo, takže nás naše rozhodnutí tak trochu zamrzelo. Nicméně náhradní varianta se vydařila: vyrazili jsme po druhé straně Váhu (cca ze 450 metrů nad mořem) podél kolejí do Švošova, za ním zabočili do horské vsi Komjatná, z ní strmě vzhůru do vísky Studničná a teprve v sedle nad ní jsme byli nahoře (800 m n. m.)! Převýšení kolem 350 metrů; slušný výkon na to, že to mělo být jen tak vyplnění odpoledne! Za to jsme si vychutnali několikakilometrový sjezd po silnici přes Valaskou Dubovou do Ružomberka. Tady jsme se rozhodli ubytovat, takže děvčata vyrazila sehnat ubytování a já se vydal do Lubochně pro auto. Celkem ujeto po Ružomberok 38 horských kilometrů, až do Lubochně 52 km. Nocleh v 5. patře ubytovny poblíž silnice na Donovaly a Banskou Bystricu zdaleka nebyl ideálním, náklaďáky nám bránili ve spaní.
V sobotu ráno jsme vyrazili do nejkrásnější a možná i nejdelší doliny, do Černého Váhu. Auto jsme nechali u motorestu Červený kút před Královou Lehotou. Přes obě Královy Lehoty (skutečně jsou zde tabulemi označeny samostatně dvě části obce) jsme začali stoupat k dolní nádrži přečerpávací vodní elektrárny Čierny Váh, kolem opuštěné osady Čierny Váh (je zde zajímavý kostelík se samostatnou zvonicí a hřbitůvkem okolo) a pak už jen kolem hájoven. Po cca 23 kilometrech jsme dorazili k silnici vedoucí od Štrby do obce Liptovská Teplička, podle tabule ještě 9 km vzdálené. Cesta stále vzhůru dobře ubíhala až najednou se před námi objevil spodní konec vesnice. A za námi – charakterický zub tatranského Kriváně vyčuhující nad horským hřebenem! Úžasný pohled!
Samotná vesnice je skryta pod mohutným hřebenem Nízkých Tater, z východu i západu chráněna bočními hřebeny, s nádherným výhledem na Vysoké Tatry a také na Královu holu. Skutečných dřevěnic, za kterými před dvaceti lety jezdili fotografové – krajináři, těch už tady ubývá. K ubytování jsou zde nejméně dva penziony, nějaké soukromí; velmi dobře jsme se občerstvili v „krčme“ v penzionu Váh, jen zde nevaří (ani neohřívají - klobása by bodla). Takže jsme projeli nad dědinu nalevo, dozadu i napravo a vyrazili na cestu zpět. Zpátky cesta ubíhala lépe, najetý výškový rozdíl z 680 m na 920 metrů jsme znovu ztráceli. Pár kilometrů před Královou Lehotou jsme se ještě zastavili na Ranči, dali jsme si výborné bryndzové pirohy a pivečka. K motorestu Červený kút to pak už bylo jen nějakých pět kilometrů, konečný stav tachometru 71,88 km, převýšení včetně stoupání trasou tam i zpět cca 500 m. Znovu jsme naložili kola a vyrazili hledat nějaké spaní. Nocleh v příjemné čtyřlůžkové chatce (900 SKK celkem) jsme nalezli v rekonstruovaném motorestu Borová sihoť západně od Liptovského Hrádku. Konečně jsme spali v úžasném tichu a pohodě!
V neděli jsme se vzbudili do krásného rána, v plánu byla už jen lehká vyjížďka pod Západní Tatry. Po snídani jsme tedy vyrazili přes Lipt. Hrádok směr Vavrišovo a Pribylina, nešlo to jinudy než po hlavní cestě od dálnice směr Podbanské a Štrbské Pleso. Ale bylo to jen tak deset kilometrů. Odtud pak po místní komunikaci už horší kvality k ústí Ráčkovy doliny (odtud se vychází dlouhým hřebenem na Baranec). Odtud byla v turistické mapě naznačena cyklotrasa po červené magistrále okrajem lesa. Museli jsme sice ještě nastoupat nějakou výšku než jsme se dostali do oblasti s loukami a výhledem, ale stálo to za to. Pak jsem v klíčovém místě zřejmě nepostřehl odbočení cyklotrasy ze značky. Následovalo sjetí a sejití do žlabu a na druhé straně nakonec voukilometrové tlačení kol úbočím Barance, stále do kopce. Úlevou bylo, když tato terénní vložka skončila na cestě přicházející z podhůří. Po cca 1 ½ km jsme dojeli z kopce k chatě Baranec (1000 m, www.chatkybaranec.sk). Božské místo s fantastickým výhledem na Liptov a celé Nízké Tatry! Po občerstvení to už byl jen sešup z kopce: necelé dva kilometry dobrého sjezdu k ústí Žiarské doliny a pak ještě dalších jedenáct až na okraj Liptovského Mikuláše. Posledních pár kilometrů po staré silnici zpět do kempu a byli jsme na konci dobré cykloakce! Na tachometru 39,98 km.
Celkem jsme ujeli 190 kilometrů, poznali jsme některá ještě nenavštívená místa. Unaveni, ale spokojeni jsme se vrátili v neděli navečer domů.