O ZÁJEZDU DO ŠTIAVNICKÝCH VRCHŮ (24. a 25. října 2009)

Po dosti dlouhé době a několika zrušených zájezdech jsme zase jeden uskutečnili. Po dvou týdnech špatného počasí to moc dobře nevypadalo, ani předpověď nebyla na víkend nebyla příliš nadějná. Nicméně – jeli jsme! Bylo nás ale jen 34 i s řidičem, třetina autobusu byla prázdná.
V sobotu ráno u nás nepršelo, na Slovensku ale pršelo docela nepříjemně, ale kdesi před Žarnovicí přestalo. To jsme tomu ještě pořád nevěřili! Průjezd silnicí za spojenými obcemi Hodruša-Hámre byl stále napínavější; cesta se zužovala, prudce stoupala, zatáčky byly čím dál ostřejší, ale na křižovatku silnic v Červeném sedle jsme dorazili. A protože opravdu nepršelo ani tu, vyrazili jsme podle změněného plánu do termálu v obci Vyhne severní trasou směr obec Repište.
Cesta z Červeného sedla nás vedla po červené loukami s nepříliš výraznými výškovými rozdíly, sem tam jsme prošli lesíkem. Odbočku na Zlatý vrch (Goldberg) jsme minuli, aniž jsme si jí v mlze všimli. Rozhledy na okolní hřebeny se postupně otevřely. Opustili jsme hřebenovou louku a značka nás zavedla do nepříjemného sestupu úbočím, později hodně zarostlým chodníkem až na dno údolí. Až sem jsme ztratili 400 výškových metrů. Počasí se už začínalo lepšit, viděli jsme první chalupy v obci Repiště. Bohužel tady na nás nebyli vlídní: místní hospoda je zavretá, na cedulce od 10. hod., ale vraj až po obede. A to bylo půl jedné! Slunce svítilo, byl krásný den. A tak nám nezbylo než si loknout zbytku čaje z termosek, posvačili jsme a vyrazili po zelené vzhůru přes kopec; krajina je tu zvlněná, takže znovu do doliny a znovu na kopec až jsme konečně začali sestupovat na široký hřeben nad obcí Vyhne. Značka nás dovedla až pod vrchol Kamenná, na jejímž úbočí se rozprostírá Kamenné moře. Je to veliké suťovisko tatranského charakteru. To jsme přešli napříč a sestoupili strmě po značce do doliny. A protože žízeň už byla veliká, nechali jsme se poslat do hospody až za kostelem, i když slušnější byla přímo u termálu. O té nám ale místní neřekli! Termální koupaliště – jak se zdálo – čekalo jen na nás, kromě nás tu bylo jen několik dalších návštěvníků. Bylo to příjemné osvěžení po docela náročné túře!
Osvěženi jsme se přesunuli přes kopec do Banské Štiavnice, do penzionu Svätý Juraj (též Skautský dom). Ubytování je zde většinou na patrových postelích, musí se vejít hodně nocležníků. Po večeři jsme se prošli městem, které je v seznamu UNESCO a kdysi bylo třetím největším v Uhrách. Hvězdy svítily jasně, mohli jsme se těšit na pěkný den.
A ráno bylo opravdu hezky! Začalo to nečekaně skvělou snídaní formou švédského stolu a tak jsme dobře nasyceni popojeli autobusem zpátky na Červené sedlo. Odtud nás vyvedla červená na krásný vyhlídkový hřeben nad městem, které bylo hluboko pod námi. V dálkách jsme viděli hřebeny dalších slovenských hor a nedaleko Sitno, náš cíl, s výškou 1009 metrů nejvyšší vrchol Štiavnických vrchů. Hřeben tu má stále nějaké vrcholky, takže je to pořád nahoru a dolů. Až za Tanádem se cesta trochu rovná, přecházíme úbočím. A pak jsme už definitivně opustili červenou značku a pokračovali po modré přes jedno, druhé a třetí sedlo až do sedla Krížna (697 m). Odtud je to hodinu dvacet na Sitno a 300 metrů do výšky, stále po modré. Posvačili jsme, lokli si čaje a násilím zahnali myšlenky na pivo na Počúvadle vzdáleném jen 35 minut.
Ze sedla značka sice zpočátku vede nad jedním „jarkom“, ale pak po odbočení doleva nás už nešetří! Stoupání je stále lesem, ale nakonec jsme se přece jen vyhoupli na vrchol stoupání nad Tatárskou loukou a naproti se vynořilo Sitno obehnané hradbou černých čedičových skal. Je to tu všechno sopečné, takže výstup vrchol je strmý. Ale zato nahoře je krásná vrcholová louka - a výhledy kolem dokola. Postupně jsme se tu sešli skoro všichni. Vrcholová rozhledna byla samozřejmě opět „uzavretá; byl jsem tu před rokem a bylo to stejné. Podle cedulky otevřeno jen červenec a srpen. Nakonec – proč by bylo otevřeno, když je tak krásně!
A tak jsme se tu pokochali rozhledy kolem, dojedli a dopili zásoby a vyrazili k Počúvadlianskému jazeru. Vraťa vzal skupinku naokolo přes zříceninu Sitnianského hradu a pak podél Tatárského jarku, my ostatní jsme sestoupili zpět na louku a pak přímo k jezeru. Magda ještě stihla pár set metrů nad jezerem uklouznout a způsobit si zlomeniny v kotníku, ale hrdinně dopajdala až k jezeru.
A tak jsme se až tu konečně dostali k prvnímu pivu a skvělým haluškám (v kolibě vlevo za jezerem). Nikdo se cestou úplně neztratil a tak jsme sytí a spokojení vyrazili před čtvrtou k domovu. Akce se – po dvou týdnech špatného počasí - nečekaně vydařila! Jsem rád – a děkuji všem zúčastněným – že vydrželi a před odjezdem to nevzdali! *Standa*

P.S.
Zatím není nastaveno vkládání fotek, ale do týdne nebo dvou tam něco vložím. To píši proto, abychom nezačali komentáři na toto téma.