JAK BYLO V SOBOTU 26. DUBNA 2008 NA VÁPEČI

Na podzim loňského roku jsme po letech navštívili jižní část Strážovských vrchů: 20. října jsme za prvního sněhu přešli ze sedla Homolka přes mohutný vrch Baske do Trenčianských Teplic. A protože jsme byli všichni tak nadšeni tou skoro zimní atmosférou (zvláště nezapomenutelnou v chatě na Baske), rozhodl jsem se konečně udělat zájezd na opačnou stranu hřebene - na nádherný vrch zvaný VÁPEČ, vysoký 955,5 m!
A protože první jarní zájezd - velikonoční - jsme pro malý zájem zrušili, byla to pro některé první letošní akce. Cílem bylo ze sedla Homolka přejít hřebenem na Vápeč, vystoupit na vrchol, sestoupit pod něj a pokračovat klesajícím hřebenem až do města Ilava. Počasí bylo přijatelné, příroda i v této nadmořské výšce probuzená.
A tak po příjezdu svižně vyrážíme po modré ze sedla do prvního kopce, pak ještě strměji do druhého, poté prudce z kopce a to se to párkrát ještě opakuje. Vápeč vidíme už z dálky, ale čím blíže, tím vyšší se zdá. Takže přes několik vršků se dostáváme až do sedla pod ním. Výstup na samotný vrchol je strmý, ale zase ne příliš dlouhý. Kolem už kvetou koniklece, prvosenky lysé..., takže je na co hledět a co fotit. Krásný, ničím neomezený rozhled z vrcholu je dostatečnou odměnou na strmý výstup i následující strmý sestup. Vzpomínáme na loňský přechod přes Baske, na zájezd na Vršatec, výstup na Klak před několika lety, jen na Strážov ještě nedošlo.Takže se kocháme, svačíme, fotíme a dochází na nějaké ty "vrcholové". Nespěcháme, máme dost času: je to jediný velký vrchol této túry!

Ale jak už to bývá, vždycky je někdo prvním, kdo vyráží dál: z vrcholu sestupujeme zpět do sedla a doprava stále dolů k rozcestníku nad Horní Porubou. A odtud už po žluté klesáme stále strmě lesem až na rozkvétající louky. Vápeč zůstává vysoko nad námi, skutečně majestátně ční do nebe. Cesta k severozápadu vede po vlnícím se hřbetu vedoucím až do Ilavy. Závěrečná cesta po silnici nás příliš nebaví, ale naštěstí zjišťujeme, že autobus je za námi - a tak se necháváme do ilavy odvézt! Necháváme se vyklopit hned v první hospůdce, kterou vidíme; a je v ní dobře, pivečka už nám hodně chyběly.

A protože to byla túra celkem krátká a ještě navíc víc z kopce než do kopce, přejíždíme na druhou stranu Váhu a krátce navštěvujeme Vršatec: je to pár kilometrů na protější straně Váhu a už jsme tam také pár let nebyli. Takže - podle toho, jak kdo je unaven anebo "smädný" - vyrážíme do místní hospůdky, ke zříceninám hradu anebo taky na vrchol Chmelové (925 m) a vršatecké skalní bradla. Pohled ze skal na vesničku stejného jména je stále úžasný, skoro letecký. Stále je velký opar na dálkách, ale Vápeč vidíme! Cestou dolů už poznávám, že už toho bylo dneska dost! Do stanoveného odjezdu to tak akorát stíháme, ještě rychle jedno pivo a jedeme. Zase jeden pěkný, i když náročný zájezd to byl!

S.V.